Triumf samoty a šílenství: Proč dokument „Raději zešílet v divočině“ po právu ovládl České lvy
Když si režisér Miro Remo a jeho tým došli na 33. ročníku Českých lvů pro sošku za nejlepší dokumentární film (a k tomu přidali i ceny za nejlepší kameru a střih), pro nikoho, kdo se v tuzemské kinematografii orientuje, to nebylo překvapení. Po zisku Křišťálového glóbu na loňském karlovarském festivalu šlo o logické završení cesty tohoto uhrančivého snímku.
Dokument Raději zešílet v divočině nevyhrál jen kvůli mrazivému tragickému podtextu, který film provází. Vyhrálo proto, že jde o suverénní, filmařsky dotažené a emocionálně drtivé dílo, které posouvá hranice žánru.
A jsme rádi, že tento dokument porazil Velký vlastenecký výlet, jenž je spíše morálním kýčem vhodným k pohoršování se nad částí spoluobčanů, a ne uměleckým dokumentem, který by nabízel něco jiného než ulpívání ve stereotypech. Něco jako sledovat Výměnu manželek pro lepší lidi.
Zde jsou pravděpodobně důvody, proč u akademiků i odborné veřejnosti tak silně rezonoval vítězný dokument:
Dekonstrukce literárního mýtu
Knižní předloha Aleše Palána z roku 2018 byla fenoménem, který šumavské samotáře ukázal spíše spirituální a poetickou optikou. Filmový jazyk Mira Rema je ale jiný – je dravý, hledá konflikt a jde až na dřeň. Režisér se nespokojil s romantizující představou novodobých poustevníků. Zaměřil se výhradně na dvojčata Františka a Ondřeje Klišíkovy a ukázal samotu nikoliv jen jako svobodnou volbu, ale jako obrovskou zátěž. Remo ve svém dokumentu obnažil ony zmíněné „záchvěvy šílenství“, neúprosnost alkoholu a ponorkovou nemoc dvou lidí, kteří sdílejí naprosto vše, přestože jsou uvnitř zcela odlišní.
Vizuální báseň bez kompromisů
Ocenění Českým lvem za nejlepší kameru (Dušan Husár a Miro Remo) je klíčové. Většina tuzemských dokumentů trpí televizní estetikou „mluvících hlav“. Raději zešílet v divočině je naproti tomu čistokrevným kinofilmem. Kamera zachycuje magický, až mytický svět šumavské přírody i drsnou rutinu obou bratrů s nebývalou imaginací. Hra se světlem, detaily tváří poznamenaných časem a izolací, i zakomponování Smetanovy Vltavy – to vše tvoří z filmu vizuálně uhrančivý zážitek, který v divákovi zůstává dlouho po závěrečných titulcích.
Střihová dynamika dvou protipólů
I třetí Český lev za nejlepší střih (Máté Csuport a Šimon Hájek) trefil do černého. Dokument stojí a padá na kontrastu dvou jednovaječných dvojčat. František je extrovert, snílek, který by chtěl unikat, létat a vymanit se z omezujících zdí. Ondřej je naopak pragmatik zakořeněný v realitě. Střihačům se podařilo z téměř šestiletého natáčení a stovek hodin materiálu vybudovat funkční drama. Rytmus filmu dokonale zrcadlí tenzi mezi bratrskou láskou a frustrací z toho, že „celý svět nosí vaši vlastní tvář“.
Mrazivý přesah skutečného života
Film nelze hodnotit bez kontextu smrti. Tragédie provázela natáčení od samého začátku (úmrtí jiných plánovaných protagonistů), ale to nejkrutější vyvrcholení přišlo těsně po premiéře. František Klišík se utopil jen den poté, co film získal hlavní cenu v Karlových Varech. Tato událost dává dokumentu zpětně neuvěřitelně fatální a bolestný rozměr. Snímek se tak stal nejen sondou do života na okraji společnosti, ale i definitivním, nechtěným epitafem jednoho nespoutaného snílka.
Autor: Kubin, 
Kukatko.cz