Láska pod kapotou sa predstaví v hlavnej súťaži KVIFF 2021
Pri príležitosti uvedenia Lásky pod kapotou v hlavnej súťaži na filmovom festivale v Karlových Varoch vznikol i prvý rozhovor s režisérom filmu Mirom Remo. Otázky kládol český koproducent filmu Vít Janeček.
Jak jsi objevil postavy a jakou mělo genezi téma, které je částečně zasazeno do prostředí automobilových závodů, byť film je o mnohem obecnějších věcech?
Hledali jsme život o závod a našli jsme závod o život. Se scenáristou Jurou Šlaukem jsme si před pěti lety řekli, že by bylo fajn natočit film, který by se vymykal narativním postupům zdejší dokumentární scény. Chtěli jsme se vymanit z prostředí sociálního dokumentu a natočit žánrový dokument. To byl výchozí nápad. Například z prostředí automobilových závodů. Jako dítě jsem hrával hru Destruction derby a tato vzpomínka nám posloužila jako prvotní impulz. Začali jsme hledat místní destrukční nebo demoliční derby. Měli jsme štěstí. Juro našel zbytky zdemolovaných aut někde na internetu, takže jsme neváhali. Naše první kroky vedly do slovenské vesnice Očkov. Ve starém družstvu přestavěném na autokrosový okruh jsme mezi vraky potkali autokrosového nadšence Ríšu, který znal člověka splňujícího naši podmínku „života o závod“. Byl to Moravák Jaroslav, který přišel na první setkání s námi i se svou partnerkou Jitkou. Hned jsme věděli, že se k nám hodí. Hledali jsme postavu se silným konfliktem a z jeho života sršely neřešitelné situace, v nichž se neocitne jen tak někdo.
Jarda a Jitka jsou silnými filmovými postavami, které mají vtip i naléhavost, a přitom si prošly těžkými životními zkouškami, které příběhu po jejich setkání předcházejí. Co dělali předtím, než se stali partnerským tandemem závodního mechanika a trenéra s jezdkyní?
Jaroslav je bývalý horník. Silný muž, který si dokáže prosadit svou. Je to paradox, ale i on několikrát v životě tvrdě narazil. Od dětství to neměl snadné. Jeho otec se rád napil. Znárodnili mu majetek a řešil tím patrně i svůj konflikt s komunistickou stranou, do které odmítl vstoupit. Kvůli tomu se Jaroslav nestal mechanikem, ale skončil jako horník. Když se na povrchu odehrával převrat, pokračoval v těžbě ze všech sil vysoce nad plán. Revoluci přijal s nadějí, po vážném úrazu opustil důl a začal podnikat. Zpočátku se mu i dobře dařilo, ale nakonec ho dostihla odvrácená strana raného kapitalismu a stejně jako mnozí další (například moji rodiče) se nedokázal plně zorientovat v novém, zuřivě se proměňujícím světě, kde o všem rozhodovaly peníze. Z posledních sil bojoval proti svým dluhům, ale v boji, v němž vzal spravedlnost do svých rukou, ztratil mnoho sil. Odnesla to jeho rodina. Situace se tam v obtížném období destabilizovala a vztahy se vyhrotily, až se rozvedl. Bohužel také ztratil kontakt se svými dětmi a dnes se soudí s vlastní dcerou. Jitka vedla rodinný život, vzhledem k vykreslení osob z jejího minulého života i k tomu, že se noříme především do Jaroslavova života, nebudu tyto skutečnosti nijak dál rozpitvávat. Film nicméně ledacos z její minulosti napoví. I ona se rozvedla a dnes znovu zkouší štěstí, možná se v roli ženy v domácnosti necítila doma. Možná jí chyběla láska.
Film má několik dějových linií, které se vyvíjejí vedle sebe v čase. Jak dlouho jste sledoval hlavní hrdiny?
Natáčeli jsme tři roky. Situace se vyvíjely postupně, my jsme jen následovali realitu, čekali jsme, co se stane. Mělo to i své výhody. Dobře jsme se poznali a mohu říct, že jsme se spřátelili. Toto přirozené kamarádství je předpokladem pro intimní vyprávění o muži, který svým příběhem zastupuje mnoho dalších, kteří přišli o iluze. Často i bez vlastního přičinění byli nakonec zrazeni systémem, kterému věřili, a tak dnes s hořkostí sledují současné politické divadlo. Jaroslav se nevzdal, jde si svou cestou, hraje na vlastním písečku s vypětím všech sil, které mu ještě zbývají. I po tolika fackách se nevzdává. Je to fascinující.
Vyprávění filmu je velmi plastické, je v permanentní situační přítomnosti – což je pro hrané filmy typické. Do jaké míry vychází z autentického života a do jaké míry třeba ze scenáristických úvah, jak akcentovat určité motivy? Spoluvytvářeli hlavní hrdinové nějaké situace, nebo jste je jen pozorně sledovali tam, kde jste cítili, že to bude pro příběh filmu silné?
Láska pod kapotou pracuje výhradně s reálnými situacemi. Jednotlivá témata jsou skutečnými obrazy ze života Jaroslava a Jitky. Kamera jim byla v patách, často v duchu výše zmíněného motivu „života o závod“. Během samotného natáčení došlo k velkému vývoji obou hlavních postav. Postupně se před kamerou odehrávalo stále více autentických, i když v mnoha situacích doslova osudových situací. Myslím, že takovou míru autentického vývoje v životě svých postav, jsem ve svých filmech ještě nezažil.
Jednou z rovin filmu je místy dojemná sonda do mezigeneračních vztahů, od láskyplných až po traumatické. Zároveň pozorujeme, jak se určitá atmosféra a vývoj v osobních vztazích odráží i ve společenských postojích. Předpokládal jste toto propojení osobní a společenské roviny od začátku, nebo vás vývoj příběhu překvapil?
Říká se, že za vším hledej ženu. A když ne ženu, tak rodinu. Myslím, že tyto věci jsou nedílnou součástí života a deficity v této intimní oblasti jsou traumatem na celý život. Nikdo z nás nechce nefunkční vztahy, přesto se v nich často ocitáme. Nic neovlivňuje náš život tak jako ony. Děje se to kousek nad námi, pozemskými bytostmi hledajícími blaho. Život je však velmi krátký a tato hra není nekonečná, respektive existují závody, které nelze vyhrát.
Příběh, který se odehrával před kamerou, mě postupně překvapoval víc a víc. Souviselo to s již zmíněnými intenzivnějšími prožitky, vlivem našeho prohlubujícího se přátelství jsme byli svědky stále vyhrocenější se situace v Jaroslavě „bývalé“ rodině. V určitém okamžiku jsem pochopil, že kamenem úrazu je rodina, a šli jsme po tomto tématu společně s hlavními hrdiny filmu. Bylo to složité, nechtěl jsem samotný konflikt otevírat, ale ukázalo se, že to bylo podstatné režijní rozhodnutí. Další postup jsem probíral vždy i s Jitkou a Jaroslavem. Když už se ten konflikt ve filmu objevil, úkolem bylo ukázat jej v tom, jak působí na naše protagonisty, nepropadnout se do temné stránky života. Všichni dnes pasou po konfliktech. Když žijete normálně, nikoho váš život nezajímá, jste nudní. Nebylo to snadné, ale nechtěli jsme natočit další tragédii, během natáčení jsme se dost nasmáli. Doufám, že se lidé v kinech budou smát stejně jako my.
V některých sekvencích je patrné, že film byl natáčen mnoha kamerami a vyžadoval poněkud neobvyklé technické řešení. I když je to téma, které bude zajímat hlavně filmaře, řekl bys něco i k tomu?
Snažili jsme se trochu o nemožné. V jedné rovině filmu šlo o to zachytit dokumentárním způsobem situace z nitra automobilových závodů. Experimentovali jsme, upevňovali kamery, kde nás napadlo. Ve filmu jsou použity jen střípky, ani ne zlomek procenta záznamů ze závodů, které se nashromáždily během tří let, z desítek hodin jízdy na různých tratích z mnoha kamer. Štěstí přálo připraveným, nakonec jsme zachytili několik velmi silných momentů, z nichž některé byly doslova o život. Je to spíše něco jako vědecký experiment, práce s nejistým výsledkem. Radost z takto vytvořených sekvencí ve střižně je pak o to větší. Měl jsem pocit, že jsem překonal sám sebe (smích).
Natáčení filmu skončilo těsně před COVIDem, zasáhla tato okolnost nějak do života vašich hrdinů?
Jak bych to shrnul (smích). Autokrosoví jezdci si s COVIDem hlavu příliš nelámali, mnohem větší obavy měl štáb. Možná to souvisí s tím, že autokros je poměrně nebezpečný sport, a tak se jim COVID jeví jako menší hrozba. Spíše se však přikláním k hypotéze, že v životě o závod COVID nehraje tak významnou roli jako v životě běžných smrtelníků.