Nedělám rozdíl mezi osobními vztahy a dokumentaristickou pozicí
Rozhovor se slovenským dokumentaristou Mirem Remo o jeho filmovém portrétu muzikanta Richarda Müllera Nespoznaný.
Slovenský dokumentarista Miro Remo tři roky pozoroval ikonu slovenské populární hudby 90. let s peripetickým osudem Richarda Müllera. Přestože žánr dokumentárního portrétu skýtá mnoho možností, jak příběh protagonisty uchytit, Remo se uchýlil k čisté observační metodě, kde přípravu republikového turné a nového alba konfrontuje s obrazy z bouřlivých 90. let. Snímek Nespoznaný nabízí intimní pohled do života celebrity, jež se vrací do světel reflektorů a vyprodaných koncertních hal. „Zkrátka jsme se chtěli zeptat: Jak se máš, Richarde Müllere?“ popisuje Remo svůj tvůrčí přístup k Nespoznanému, jenž bude mít premiéru na podzim tohoto roku.
Portrétní dokument je v současné české i slovenské tvorbě až dominantním žánrem – tyto snímky bývají úspěšné v kinech i při předávání výročních cen. Chtěl jste svým filmem o Richardu Müllerovi na tento trend reagovat?
Natáčím filmy o lidech, kteří mě fascinují, a vždy přitom myslím i na diváka. Na tvorbě Richarda Müllera jsem hudebně vyrůstal, texty jsem znal nazpaměť. Byla to pro mě pocta. Věřím, že film uspěje, ale rozhodně jsem cíleně nenavazoval na tradici portrétních filmů o celebritách. Spíš mě mrzelo, že se slovenský dokument tak často zaměřuje na sociálně slabší skupiny obyvatelstva. Naposledy mi padla čelist z portrétního filmu u Občana Havla. Hodně mě ovlivnila vlna autorských dokumentů z přelomu milénia. Při natáčení se však sledování nových filmů snažím vyhýbat. Poměrně těžce totiž prožívám, když v nich naleznu kvalitu, kterou konfrontuji s vlastními postupy při natáčení, a porovnávám hotový film s vlastním polotovarem.
Záber z filmu Nespoznaný
Müllerova osobnost v sobě skrývá – jak snímek ukazuje – v zásadě ambivalentní síly, ať už je to minulost konfrontovaná s přítomností, (ne)chuť pokračovat dál v kariéře či způsob vztahování se k drogovému stínu. Jako režisér jste si vůči Müllerovu životnímu příběhu udržoval pevnou pozici, anebo šlo o pohyblivý vztah dokumentarista–objekt?
Šlo o pohyblivý vztah, který naboural mé představy o legendárním zpěvákovi. Byl a stále jsem jeho obdivovatelem a nic na tom nemění ani můj, ve filmu přítomný, kritický pohled. Film je odrazem toho, co jsem viděl. Jsem přesvědčený, že je to správně a že náš záměr vyplývá z našeho tříletého pozorování. Portréty pojímám jako dobrodružné výpravy do světů druhých. V době natáčení jsem se zpoza kamery s Richardem a jeho spolupracovníky lépe seznamoval, společně s Richardovým blízkým spolupracovníkem a přítelem Markem Kučerou jsme pak ve filmu zkoušeli aplikovat různorodé nelineární formální postupy. Vzhledem k momentálnímu Richardovu zdravotnímu stavu a z něj pramenící nechuti pouštět se s námi do jakýchkoli rekonstrukcí či experimentů jsme nakonec skončili u jednoduchého observačního zaznamenávání událostí. S odstupem času jsem Richardovi vděčný, že to za nás takto rozhodl.
Jaký scénář jste původně připravoval? A jakou podobu má u výsledné formy natáčení?
Scénář k observačnímu filmu nemohu jasně připravit. Se zhruba dvěma sty hodinami natočeného materiálu jsme asi dva a půl měsíce pracovali ve střižně: analyzovali jej a konfrontovali s pocitem nabytým na place a s pocitem střihače po zhlédnutí hrubého materiálu. Poté jsme seskupili dohromady pocitově nejsilnější momenty a po několika střihových verzích a pokusech s nelineárním filmovým časem jsme přistoupili k chronologickému vyprávění. Rámcem filmu bylo Richardovo turné s kapelou Fragile.
Co vás vedlo k tomu, že jste se sám chopil funkce muže s kino/digiaparátem a film jste i nasnímal?
Původně jsem do projektu vstoupil s kameramanem Ivem Mikou. Po prvních pokusech jsem ale pochopil, že víc své autorské vidění uplatním sám jako kameraman-pozorovatel. Pochopil jsem, že režírovat osobnost, jakou je Richard, je nemožné. Následných 60 natáčecích dní jsem pak stál za kamerou sám, jen za doprovodu již zmíněného Marka Kučery, Richardova kamaráda. Zná se z dětství i se zvukaři z mého štábu – ti se sice na natáčení střídali, ale i tak se nám podařilo udržet co největší intimitu. Nechtěli jsme zkrátka narušovat prostor, který dokumentujeme. V tomto jsme byli myslím poměrně důslední a všichni jsme se na takovém postupu shodli. Vždyť i Richardovy nejlepší hity v sobě nesou kus intimní atmosféry.
Záber z filmu Nespoznaný
Kameramanskou pozici jste si vyzkoušel už při svých krátkometrážních filmech (Jano, Ecce Homo – oba 2006) i později při televizní tvorbě nebo nedávném snímku Cooltúra (2016), mozaikovitém náhledu do hudebního zákulisí, který Nespoznaného v lecčems předznamenává. Zvolil jste tuto DIY metodu jen proto, že tak můžete mít obraz nejlépe pod kontrolou?
Důvodů je víc. Nejdůležitější je nezávislost, která souvisí s finančními prostředky: točíte-li sám s dalšími dvěma lidmi, můžete za stejné peníze natočit několikanásobně víc, což platí i pro střih. Dalším důvodem je intimita a přímý kontakt, vyplývající z této metody. Často jsem jen mlčky proplouval prostorem a v úžasu dění sledoval skrze kameru. Měl jsem také lepší kontrolu nad materiálem: o stavbě filmu rozmýšlím v reálném čase, čemuž podřizuji i záběrování. DIY forma s sebou často přináší i negativa, ale v případě Nespoznaného jsme myslím postupovali nejlépe a nejcitlivěji, jak jsme mohli. Naše rozhodnutí vždy pramenila z reálných podmínek určených samotným Richardem nebo jeho manažerem. Nezbývalo nic jiného než je respektovat, a tak jsme se přizpůsobovali, jak se jen dalo. Cíl byl jasný – být s Richardem co nejvíce v jeho každodennosti a divákovi nabídnout náš prožitek. Reprodukovat zažité.
Pokračovanie rozhovoru na:
http://www.dokrevue.cz/clanky/nedelam-rozdil-mezi-osobnimi-vztahy-a-dokumentaristickou-pozici
Autor: Matěj Nytra